Váš dar 300 korun

zabezpečí týdenní náklady na lůžko v dětském oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 500 korun

zaplatí týdenní hospitalizaci matky v porodnici.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 850 korun

uhradí týdenní náklady na lůžko na všeobecném oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

 

Váš dar 1 100 korun

se postará o týdenní provoz lůžka na chirurgickém oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Některé pacienty si budu pamatovat do konce života

Některé pacienty si budu pamatovat do konce života

JOSEF BOROVKA je medik v šestém ročníku lékařské fakulty. Poslední prázdniny obětoval České nemocnici v Ugandě, kam se vypravil jako dobrovolník. Požádali jsme ho o rozhovor.

Některé pacienty si budu pamatovat do konce životaJak na vás nemocnice zapůsobila?

V prvé řadě na mě nemocnice zapůsobila tím, jak je velká a jaké spektrum péče poskytuje. Byl jsem příjemně překvapený, že na africké poměry je nemocnice velice dobře udržovaná a už od prvního pohledu mi bylo jasné, že místní personál bere svou práci vážně.

Spektrum péče je, řekl bych africké. Tropické nemoci pacientů jsou zde na denním pořádku, stejně tak jako péče o chronicky nemocné, zejména pak o HIV pozitivní pacienty. Co mě ale nejvíce překvapilo, byla četnost chirurgických výkonů. Když přijedete do takové vesnice jako je Buikwe a potom vidíte na místní poměry kvalitně vybavený sál, tak stojíte v úžasu. Závěrem bych podtrhnul péči o těhotné, rodící a také čerstvé maminky. V Ugandě vychází na maminku pětkrát více dětí než v ČR (6,7 dítěte), tudíž porodů zde bylo opravdu požehnaně, a to i včetně císařských řezů.

Některé pacienty si budu pamatovat do konce životaJak byste toto zařízení stručně představil lidem v České republice?

Nejsem si jistý, zdali je vůbec možné stručným způsobem představit nemocnici natolik odlišnou od nemocnice české. Uvedeme si příklad právě na novorozencích. Víte, v Ugandě není standardem chodit rodit do nemocnice a snaží se porod vyřešit pomocí tradičních způsobů, což bohužel vede k celonárodní statistice, že 40 % dětí umírá v prvních 28 dnech svého života. A právě tato nemocnice se snaží dávat důraz na prevenci této problematiky úmrtnosti. Když bych to měl představit jednou větou, tak řeknu, že je to dílo, které dělá hodně dobra a je to projektem naděje, profesionality a velké ochoty.

Říká se, že lidé v Africe umírají na banální onemocnění, která by byla snadno léčitelná, kdyby byla v dosahu zdravotní péče. Je to klišé? Nebo je to pravdivé?

Péče je mnohdy dostupná, ale je zde problém, že pacienti často nepřijdou, dokud je nemoc ještě v ‚banálním‘ stádiu a s těmi těžšími formami nemocí se bojuje mnohem hůře. Ale samozřejmě je v Ugandě výrazně méně dostupná péče než například v ČR. Mnohokrát mi pacienti říkali, že cestovali do nemocnice i 50 kilometrů. Vědí, že v této nemocnici se jim dostane kvalitní péče, což jenom podtrhává mé výše zmíněné tvrzení.

Některé pacienty si budu pamatovat do konce životaZůstaly vám v paměti některé konkrétní případy, kdy jste pacientovi, který přišel do nemocnice, mohli zachránit život?

Některé případy si budu pamatovat do konce života. Jsou to přesně ty, kdy si zapamatujete jména, věk a někdy i porodní míry jejich dítěte. Ale to mluvím o pacientech, kde to ‚vyšlo‘. Obecně jsem měl letos štěstí, že jsem se se smrtí pacienta tolikrát nesetkal, a když ano, tak se jednalo o pacienty, kteří měli čas se rozloučit s rodinou a blízkými, tudíž bylo i pro mě jednodušší sledovat odchod či doprovázet na poslední cestu takového člověka.

Jaká je mentalita místních?

Jedním slovem: jiná. Nikdo se nikam nežene. Zároveň mi také přišlo, že trochu postrádají dlouhodobé myšlení hlavně z hlediska hospodaření s penězi. Ale naopak musím říci, že na rozdíl od nás vědí, co to je bída a nuzné podmínky, ale i přesto jsem měl pocit, že jsou šťastnější nežli my. Proč? Na to jsem ještě nepřišel.

Jsem více a více přesvědčen, že je medicína v ČR na neuvěřitelně vysoké úrovni a péče, kterou dostávají pacienti je vynikající. Často se mluví o vztahu lékaře k pacientovi, ale už se moc nemluví o vztahu pacienta k lékařovi. A právě to tam také dělá medicínu krásnou. Lékař a pacient si vzájemně věří a vzniklá synergie v léčebném procesu tam na mě působila mnohem silněji než v ČR.

Součástí nemocnice je kaple. Je navštěvovaná?  

Protože tato nemocnice byla zřízena Arcidiecézní charitou Praha a v současnosti je vedena místní diecézí, tak se zde víra v Boha nosí jakožto nejdůležitější hodnota. Mše svaté se konají v kapli jednou týdně.

Moc se mi líbilo, že se před každou operací na chvíli zastavil celý tým, většinou hlavní operatér pronesl modlitbu za následující výkon a až poté se pustili do práce.

Jak svůj pobyt v Ugandě hodnotíte?

Neodnesl jsem si pouze medicínské poznatky, ale i poznatky lidské, které mi přijdou mnohem cennější. Právě tu lidskost vidím jako největší problém moderní společnosti a bylo krásné si důsledně připomenout, že medicína je právě hlavně o té lidskosti a že bychom tu na to neměli nikdy zapomínat.