Být tu pro pacienty
Tady v Ugandě si často uvědomuji, jak je medicína krásné povolání a že může být motivací pomoc člověku a ne vlastní píseček v podobě úspěchu, výplaty a jiných důležitých věcí. A to mi tu právě dodává elán do každého dne.
S vědomím, že tu můžu někomu zlepšit den, s chutí vbíhám každý den na kliniku a už se nemůžu dočkat na usměvavé lidi, kteří i když jsou trochu jinak nastavení, tak mají stejný smysl pro humor a cíl stejný jako já. Být tu pro pacienty.
Modlitba za úspěšnou operaci
Před prvním řezem na operačním sále se vždycky všichni zastaví, lékař řekne modlitbu, v níž poprosí o požehnání pro všechny na sále, aby operace proběhla úspěšně. Všichni na konci řeknou amen a potom se jde na věc.
V České nemocnici v Ugandě zažívám, o čem by z mého pohledu medicína měla být a jak kolikrát stačí málo k tomu, abyste dotyčného neléčili jako nemoc, ale jako nemocného člověka. Není tu třeba výjimkou, když anesteziolog hladí pacienta, povídá si s ním, uklidňuje ho (než ho uspí a nebo po tom, co ho vzbudí). Stejně tak jako není výjimkou, že si lékař sedne na kraj postele pacientky a vezme ji kolem ramen a s úsměvem se zeptá, jak se jí dneska daří. Je to tu mnohem víc o lidskosti než o počtu vyšetření a interpretaci laboratorních výsledků (všechno tohle platí i pro místní sestry), což mě osobně začíná v naší medicíně chybět nejvíc.
Josef Borovka
student 6. ročníku Lékařské fakulty v Hradci Králové
na dvouměsíční dobrovolnické stáži v České nemocnici v Ugandě
