Váš dar 300 korun

zabezpečí týdenní náklady na lůžko v dětském oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 500 korun

zaplatí týdenní hospitalizaci matky v porodnici.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 850 korun

uhradí týdenní náklady na lůžko na všeobecném oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

 

Váš dar 1 100 korun

se postará o týdenní provoz lůžka na chirurgickém oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Pomoc musí organizovat profesionálové

Dětský lékař, teolog a bioetik Jaromír Matějek uskutečnil ke konci září týdenní studijní cestu do Ugandy v oblasti rovníkové Afriky. Mezi jeho hlavní úkoly patřilo zjistit, za jakých podmínek a jakým způsobem vést rozvojovou péči v tamních nemocnicích. V rozhovoru jsme se však dotkli i obecnějších témat jako solidarita a pomoc bližnímu.

Podniknout studijní cestu na africký kontinent není úplně běžné. Jakým způsobem se Vám to podařilo?

Do Afriky jsem se dostal díky Arcidiecézní charitě v Praze, která podporuje ugandskou nemocnici sv. Karla Lwangy v Buikwe, což je městečko asi 70 km od hlavního města Kampaly. Nemocnice funguje od roku 2007, je postavena na základech bývalého zdravotnického střediska. Učím na katedře Kulturních a náboženských studií PdF UHK, kde jsme také otevřeli obor transkulturní komunikace, a já jsem si až během této cesty uvědomil, jak je vlastně zahanbující, že jsem do té doby nepřekročil to, čemu dnes říkáme schengenský prostor. Teprve teď jsem viděl přísné hraniční kontroly, kdy mně vzali otisky prstů, udělali mně skener duhovky, na letišti byli přítomni vojáci se samopaly. Udělal jsem ohromnou zkušenost v osobní i pracovní rovině.

S jakými úkoly jste se vůbec do Ugandy vydal?

Mým hlavním úkolem bylo udělat si konkrétní názor na projekt nemocnice v Buikwe, v obecnější rovině si udělat představu, jak funguje zdravotnictví v Ugandě. Protože mým oborem je kromě medicíny také lékařská etika, vyvstává přede mnou otázka, jakým způsobem posuzovat kvalitu péče v podobných zemích. Jednoduše řečeno, zjistit, jestli má cenu stavět „evropskou nemocnici“ s našimi standardy péče na břehu Viktoriina jezera. K tomu nutně potřebujete znát kontext, ve kterém se daná nemocnice nachází. Tedy jak je poskytována zdravotní péče v okolí, a za druhé, jakým způsobem se v okolí nemocnice žije, co trápí obyvatele okolních vesnic.

Popíšete program cesty? 

První den jsem strávil v nemocnici Buikwe. Vedoucí mise nás provedla celým areálem a vysvětlila její strukturu. Druhý den po příjezdu se konala prohlídka asi čtyř zdravotnických zařízení v okolí. První dvě zařízení se nachází ve státní správě. První z nich byla nemocnice v Kawolo. Pokud bych měl přirovnat k českým poměrům, jedná se jakoby o krajskou nemocnici. Do ní mají ostatní nemocnice, třeba „naše církevní“ v Buikwe, posílat složité případy. Z důvodů, které uvedu vzápětí, se však velmi často stává, že naopak nemocnice v Kawolo posílá své pacienty do nemocnice v Buikwe a pacienti z Buikwe do Kawola nechtějí. Areál na mě zapůsobil naprosto katastrofálním dojmem. To, co jsem tam viděl, se nedá dost dobře vylíčit. Na desítky až stovku pacientů připadají dva lékaři. Jedná se o nemocnici pavilonového typu, kdy jsou jednotlivá oddělení umístěna v samostatných budovách, což jsou velmi tmavé přízemní domky. Troufnu si dokonce říci, že jsou i špinavé, například infuze visí na provázku nataženém ode zdi ke zdi. V pokojích se nachází desítky lidí. Každý pacient má totiž s sebou rodinný doprovod, který spí vedle něj na bambusové rohoži nebo pod jeho postelí. Doprovod zajišťuje běžnou ošetřovatelskou péči. Zdravotní sestra tu jen rozdává léky a píchá injekce, zbytek zůstává na rodině. I když musím zmínit, že daná situace je běžná ve všech nemocnicích v celé zemi.

Co zde bylo nejhorší?

Nejotřesněji na mě zapůsobil operační sál, který mi připomnělo veterinární operační sál, jaké byly u nás k vidění v osmdesátých letech. Přitom tady se ošetřují lidé! Je naprosto jasně vidět, že stát nemá na zlepšení stavu žádné peníze, pacienti si veškerou péči plně hradí, zdravotní pojištění neexistuje. Například občanské průkazy jsou v Ugandě zaváděny až v posledních 20 letech.

Nemocnice sv. Karla Lwangy byla tedy příkladná...

Z mého pohledu je Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe zařízením, které v kraji patří skutečně mezi špičkové. Dokáže budovat na místních lidech a stále více i na vlastních financích. Majitelem je diecéze v Lugazi. Nemocnici tvoří ambulantní a lůžková část. V ambulantní části je jedna chirurgická ambulance a tři všeobecné ambulance. Lůžkovou část tvoří interní oddělení s částí pro ženy a pro muže (General Ward), pak dětské oddělení, chirurgické oddělení a porodnice. Ambulantní část, OPD (Out-patient Department) ošetří denně kolem stovky pacientů, dospělých i dětí, provede se v ní několik desítek chirurgických převazů. Funguje zde také PMTCT, prevence přenosu HIV z matky na dítě. Nemocnice se zabývá i řešením podvýživy dětí, dětskou chudokrevností a provádí výjezdy do okolí (tzv. outreaches).

Podvýživa dětí je skutečně palčivým problémem. Přitom se nejedná ani tak o energetickou, jako nutriční – dětem chybí bílkoviny. Sám jsem měl za dobu pobytu jen minimum masa. Maso je drahou záležitostí, kterou si místní mohou dovolit jen velmi omezeně. V rámci prevence se proto u nemocnice rozvíjí zemědělský projekt a doprovodná škola.

Je služba v nemocnici náročná?

Pracovní den začíná v osm hodin ráno tzv. sedánkem, schůzkou, kde se zhodnotí minulý den, jací pacienti byli přijati, kdo zemřel, jaké proběhly operace, kolik dětí se narodilo. Pak se jednotliví lékaři rozejdou na vizity. Během dne probíhají příjmy pacientů, překlady, operace, porody a kolem třetí hodiny je odpolední vizita. Končí se kolem 17. hodiny. Stálou službu drží jeden místní lékař, nemocnice se na noc uzavírá. To ale samozřejmě neznamená, že ten kdo přijde v noci, není ošetřen.

Komunikace probíhá v angličtině, lékař hovoří anglicky a přítomná zdravotní sestra, překládá do místního jazyka (lugandštiny – pozn. redakce). Je pozoruhodné, že jsem tam narazil na jednoho Čecha, medika pátého ročníku, který se během tří měsíců byl schopen naučit základní slova a fráze a mohl komunikovat s místními v jejich jazyce.

Jak vypadala další zdravotnická zařízení?

V Buikwe jsem navštívil zdejší, opět státní, Medical Centre. Medical Centers plní roli ambulantních zařízení a jsou umístěna v každém větším městě v zemi. Většinou je vede bakalář medicíny. Slouží k základní prevenci, např. testování na HIV, a k rozdávání léků. Podmínky v nich jsou však velmi podobné zmíněné státní nemocnici. Přestože je v nich o něco více personálu, pracují v příšerných podmínkách a měl jsem pocit, že slouží doslova na ztracené vartě. Musím však ocenit jejich statečnost, se kterou se snaží alespoň trochu pomoci těm nejchudším. Dalšími zastávkami byly nemocnice v Nyenze a v Nkokonjeru. První nemocnici založily Sestry sv. Františka. Zapůsobila na mě velmi dobře. Je krásná, výborně situovaná na mírném, světlém svahu, jednotlivé budovy jsou rozmístěny na plochou velkorysém pozemku. Všude je čisto a z pacientů čiší spokojenost. Provádějí se tu podobné zákroky jako v nemocnici Buikwe. Bylo poznat, že se do nemocnice investuje a má dobré, kultivované vedení. Zcela zvláštní byla nemocnice v Nkokonjero. Nebyli v ní skoro žádní pacienti ani personál. Zařízení také založil nějaký církevní řád, ale bylo doslova čítankovou ukázkou, jak je velmi důležité vést správně strategii poskytování péče na konkrétním území. Může se stát, že nemocnice, do kterých se investují velké peníze, zlikvidují okolní nemocnice tím, že "přetáhnou" jejich personál i část pacientů. Zbylí obyvatelé, kteří žijí kolem takto postižených nemocnic, pak ztrácejí přístup k lékařské péči. Je to tedy velká otázka, jakým způsobem a kam investovat.

V čem spočívá tak rozdílná úroveň poskytování péče?

Je to způsobeno mnoha faktory. Finance zde hrají určitě velkou roli. Jestliže Arcidiecézní charita přispívá na provoz nemocnice v Buikwe více než 10 mil. Kč, tak je to určitě znát. Třeba proto mohou nemocní v této nemocnici platit přibližně 15 % toho, co by platili jinde. Dále je to práce s místním personálem, ať na straně managementu nebo lékařů. Nemocnice v Buikwe má výbornou strukturu, funguje v ní správní rada, což je velmi důležitý kritický orgán vedení. To dokáže stavět na místních lékařích. Jak je to důležité, jsem se přesvědčil během nenápadného rozhovoru s řidičem, který mě vezl zpátky na letiště. Říkal, že je to jejich nemocnice a že jim na ní záleží a že se musí o ní starat. V okamžiku, kdy ji česká podpora opustí, což je samozřejmě žádoucí, protože se jedná o rozvojový projekt, tak se nemocnice díky zájmu místních lidí udrží.

Existuje v zemi nějaká forma zdravotní prevence?

Velmi omezeně. Svým způsobem ji plní již zmíněné tzv. outreaches, tedy výjezdy. Nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe pořádá takové výjezdy pravidelně 4x do měsíce. Příjezd zdravotníků se předjedná s předákem vesnice, tedy se starostou a za několik dní zdravotníci přijedou. Výjezd, kterého jsem se účastnil, se konal ve vesnici u jedné z budov na křižovatce. Kromě prohlídky těhotných žen porodní asistentkou, která probíhala v jednom z bohatších domů, se všechno odehrávalo venku. Všude byla spousta lidí, seděli na lavičkách, jeden za druhým šli k lékaři nebo zdravotní sestřičce, kde se řešily jejich problémy. Kromě vyšetřování těhotných žen se při výjezdu provádí HIV testování. Například my jsme během něj otestovali 218 lidí. Dále probíhá psychologické poradenství pro HIV pozitivní, program prevence přenosu HIV z matky na dítě a obecnější rozhovor se zdravotníkem, kdy se člověku změří tlak, případně glykémie.

Jak tedy pomáhat?

Problematika rozvojové pomoci Africe je nesmírně složitá. Když to budu konkretizovat na zdravotnictví, musíme v něm především vnímat kontext, ve kterém se péče odehrává. Není to jen otázka peněz, je to výchova a péče o místní lidi, aby si uvědomili, že v budoucích letech bude nemocnice jejich. V Evropě máme tendence si říkat: „seženeme více peněz a pořídíme jim další a další zdravotnické vybavení.“ S tímto přístupem se však v okamžiku, když pomoc skončí a penězovod vyschne, zařízení velmi rychle zhroutí. To, co funguje u nás, tedy konkurence, a my jí vnímáme jako dobrou, s tím se v Africe musí zacházet nesmírně opatrně, jinak můžeme napáchat více škody než užitku. Pomoc musí organizovat lidé, kteří ji opravdu rozumí a pracují s respektem k místním tradicím, jenom prosté nadšení rozhodně nestačí.

Luděk Bárta

Rozhovor vznikl pro časopis Informace královéhradecké diecéze.