Váš dar 300 korun

zabezpečí týdenní náklady na lůžko v dětském oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 500 korun

zaplatí týdenní hospitalizaci matky v porodnici.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 850 korun

uhradí týdenní náklady na lůžko na všeobecném oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

 

Váš dar 1 100 korun

se postará o týdenní provoz lůžka na chirurgickém oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Ředitelka nemocnice sestra Laura: Pacienti a personál mě neberou jen jako šéfovou

Ředitelka nemocnice sestra Laura: Pacienti a personál mě neberou jen jako šéfovou

V České nemocnici sv. Karla Lwangy začínala jako zdravotní sestra, nyní je její ředitelkou. Přestože každý den musí čelit nečekaným situacím a novým obtížím, slovenské řeholní sestře Lauře se daří nejen udržet nemocnici v chodu, ale dokonce ji i rozvíjet.

Jak se slovenská řeholnice dostane do míst, kde člověk nenarazí na jiného bělocha i několik dní?

Jako malá jsem se svou sestrou chodila na půdu, kde ležely zaprášené časopisy z misií. Hodiny a hodiny jsme si prohlížely obrázky a povídaly si o tom, jaké je být misionářkou. Později jsem se stala ještě za komunismu tajně premonstrátkou a pracovala jako zdravotní sestra. Po revoluci jsem se setkala s misionářkami Královny apoštolů, které přišly na Slovensko. Postupně se ve mně začala objevovat velká touha po misiích, která sílila. Po čase jsem se vydala na duchovní cvičení do Tater a ani jsem nevěděla, jaké budou mít téma. Téma bylo misie v dnešním světě. Sestra, která tam byla se mnou, se na mě podívala a řekla: „vidím, že už máš vyhráno“. Představená souhlasila, takže jsem přestoupila do misijního řádu. Nejprve jsem deset let pracovala v Nitře na onkologii a pak byla vyslána do Afriky. To, že jsem tady, je tedy splnění mého dětského snu.

Co vše obnáší vést nemocnici, která ročně ošetří 25 tisíc pacientů, převážně těch nejchudších?

Snažím věnovat se nejen organizačním věcem, ale vidět především konkrétní pacienty. Mnohdy pláčou bolestí a těžko se vyrovnávají s tím, že oni nebo jejich blízcí umírají. Snažím se jim naslouchat a potěšit je. Nedávno za mnou přišel jeden chlapec a řekl mi, že jsem byla první, kdo se ho ujal a že jsem jako jeho máma, kterou ztratil. To mě velmi dojalo. Snažím se proto, aby dveře ředitelny byly pro všechny stále otevřené. Pacienti a personál mě neberou jen jako šéfovou, ale přicházejí ke mně s úsměvy, slzami i problémy. Vědí, že nemohu vše vyřešit, ale je pro ně důležité, že je vyslechnu a že za nimi stojím. Přestože musím být někdy přísná, mají mě rádi.

Jste v nemocnici jedinou Evropankou. Je těžké vycházet s africkou mentalitou, která se od té naší velmi liší?

Místní lidé jsou otevření, šťastní a pozitivní a jsou velmi svobodní. My vše organizujeme, plánujeme, oni žijí přítomností a všemu věnují takový čas, jaký jim přijde vhodný. Je to na jednu stranu osvobozující, ale pro chod nemocnice někdy dost komplikující. Je pro ně například velmi těžké přijít do práce v určený čas. Pokud prší, zpozdí se třeba o dvě hodiny. Ale umějí se hned omluvit a jejich provinilé „sorry sister“ je kouzelné. Svoji práci si pak ale udělají. Také jejich tempo je dost pomalé, já udělám deset věcí za dobu, co oni jednu.

Je něco co naopak z africké mentality co vás obohatilo?

Úsměv, stále se smějí. I když mají problém, tak se usmívají. Dokážou na svoje problémy hledět pozitivně a netrápí se jimi. Dříve jsem často reagovala prchlivě, vznětlivě, ale od místních lidí se učím trpělivosti a pozitivnímu nadhledu.

Váš předchůdce bydlel přímo v nemocnici, vy sídlíte nedaleko ve své řeholní komunitě. Je pro vás toto zázemí důležité?

Vzhledem k tomu, že kromě mě tvoří naší komunitu v Mallongwe sestry z Indie, tak i tam narážím na úplně jinou mentalitu a musela jsem si vydobýt, abych byla přijata se svými zvyky a potřebami. Dnes už ale vnímám, že mě přijímají. A naprosto zásadní je pro mě modlitba a naše kaple, kde mohu adorovat. Bez tohoto duchovního zázemí bych tu nemohla fungovat.

Jací lidé přicházejí do nemocnice v Buikwe? A kolik jich bývá?

Jsou to lidé z nejbližšího okolí, ale například i z ostrovů Viktoriina jezera. Většinou velmi chudí. Jejich počet se proměňuje, ale ambulancemi projde týdně tak 200 – 300 pacientů. Ohledně hospitalizovaných bývá nejvíce lidí na všeobecném oddělení, zhruba 30 hospitalizovaných dětí týdně míváme na pediatrii. Přichází k nám i mnoho nastávajících maminek, někdy až sto za týden. Hospitalizovaných pacientů tak máme některé týdny až dvě stovky. Nejtěžší zákroky provádíme na chirurgii, kde je sice jen šest postelí, ale škála operací je poměrně široká – ošetřujeme úrazy, popáleniny, provádíme císařské řezy. Skladbu pacientů ovlivňuje i například období dešťů, to je pak více malárie a zápalů plic. 

S jakými nemocemi se potýkáte nejčastěji?

Nejčastější je malárie. Ta s sebou přináší anémii, protože parazit z komára, který vyvolává malárii, ničí červené krvinky. Některé děti pak na anémii i umírají. Velkým problémem jsou HIV pozitivní pacienti, kteří se mnohdy přicházejí léčit pozdě, nemoc si nechtějí přiznat. Společensky je tu totiž HIV tabu, pozitivní lidé jsou často bráni jako méněcenní. Kvůli špatné imunitě a zanedbání léčby pak umírají třeba na tuberkulózu. Potýkáme se i se žloutenkami, meningitidami a dalšími nemocemi.

Řešíme velmi často i infekce vnitřních orgánů, které způsobuje špatná hygiena. Týká se to především lidí, kteří nemají domy, ale žijí v chatrčích ze slámy a hlíny. Jsou to infekce močových cest, dýchacích cest a žaludeční obtíže.

Jak je to tu se stravou? Umírají lidé na podvýživu?

Nemohu říct, že by neměli dostatek stravy. Je tu mnoho ovoce a zeleniny, ale problém je, že se stravují jednostranně, jídla postrádají pestrost. Jedí vařené či dušené banány s fazolemi a kaši z kukuřice. Je to vydatné, ale když to jedí pořád, odrazí se to na jejich zdraví. Mnoho dětí je podvyživených, přestože rodina chová ovce, krávy, nebo kozy. Mléko a mléčné výrobky většinou neumí dobře využívat.

Děti jsou to vnímané jako velké bohatství, rodiny jsou proto někdy až příliš početné. Navíc třináctileté, čtrnáctileté děti už někdy mají své vlastní děti. Je to nezákonné, ale ve vesnicích na to nikdo moc nehledí. Ministerstvo zdravotnictví naštěstí začíná organizovat různé osvětové aktivity, u nás v nemocnici máme nutriční programy. Někdy totiž stačí jen málo. Přijde k nám mladá matka, která je šťastná, že má dítě, ale neví, jak ho správně krmit. Když jí řekneme, že její tělo je připraveno dát dítěti mléko, jen se směje. Přitom mléko má a stačí ji jen naučit, jak správně kojit. Problémem je, pokud je sama matka podvyživená. To pak tělo dává místo mléka třeba jen vodu. Tři sestry a jeden zdravotní bratr se tomu hodně věnují. Připravují matky už před porodem a učí je, co by dítě mělo a nemělo dostávat a kdy jek čemu vhodný čas. Zajišťujeme i mléko od farmářů, abychom mohli děti případně dokrmovat.

Chodí k vám jen matky s komplikacemi, anebo provádíte i běžné porody?

Obojí. Máme program pro těhotné matky, které k nám pravidelně přicházejí. Jiné chodí na přípravu do jiných center, ale rodit chtějí u nás v nemocnici, tak přicházejí až před porodem. Jsou ale i matky, které předporodní přípravu zanedbají a přijdou, až když se objeví komplikace. Ty pak často musíme řešit císařským řezem nebo jiným chirurgickým zákrokem.

V evropské nemocnici se o pacienta starají se vším všudy, jak je to tady?

Tady je to trochu komplikovanější, zdravotníci se starají jen o zdravotní potřeby. Jídlo a hygienu si musejí zabezpečit sami pacienti. Obvykle s nimi do nemocnice přichází jeden nebo dva příbuzní a starají se o ně. Pro příbuzné ale ugandské nemocnice nemívají postele, takže spí většinou na rohožích vedle lůžek. Jedna budova v naší nemocnici slouží jako velmi jednoduchá kuchyň, kde si mohou uvařit, ale vše, co k tomu potřebují, si musejí přinést. Ti bohatší si mohou jídlo koupit i v malé nemocniční kantýně, kde se stravují zaměstnanci.

Všiml jsem si, že tato nemocnice není bezplatná.

Přesto je v okolí nejlevnější. Jsme charitní nemocnicí, sponzorovanou z ČR, peníze na léky dostáváme z Prahy. Jsme tu pro chudé a pro ty nejpotřebnější, proto sídlíme u osad nedaleko pralesa. Pacienti si musejí hradit lékařské zákroky, ale jsou to takové částky, které jsou pro ně přijatelné. I ti nejchudší mají většinou nějaký drobný příjem – například prodávají ovoce nebo jiné plodiny. Někdy jim pomohou příbuzní. Též se jim snažíme vyjít vstříc – pokud nemohou zaplatit celou částku, tak hradí jen část. Máme i fond, díky kterému můžeme zaplatit péči těm, kteří nemají vůbec nic. Když jsem pracovala na chirurgickém oddělení, viděla jsem, že někteří pacienti čtyři nebo pět dní nic nejedli. Těm jsem pak většinou šla sehnat nějaké jídlo. Peníze se na to vždycky nějak našly.

Mezi místními lidmi má Česká nemocnice sv. Karla Lwangy velmi dobré jméno. Existují výkony, kterými je výjimečná?

Jeden z našich lékařů se v Kampale (hlavní město Ugandy – pozn. red) naučil amputace, odstraňování rozštěpů i drobnější plastiky. Učil se to právě proto, abychom mohli nabídnout něco, co jiné nemocnice neumějí. Z okolních zdravotnických zařízení nám posílají i pacienty k operacím nádorů v dutině břišní, na rentgeny, i třeba na sono. Velkou výhodou je pro nás i dobrá spolupráce s krevní bankou v Kampale. Díky ní máme většinou dostatek krve, což bývá u jiných nemocnic problém.

Existují naopak nějaké nedostatky, které vám komplikují práci?

Často se stává, že ženy, které už vícekrát rodily, mají problémy s močením. Je to způsobeno poškozením močového měchýře, které lze jednoduše odstranit, jen je potřeba vědět, jak to operovat. V prosinci by k nám měl přijet doktor z Austrálie a naše lékaře to naučit. Tahle spolupráce s Austrálií je velmi dobrá, dostali jsme od nich už kyslíkové přístroje, nebo straší rentgen.

Jak se daří nemocnici financovat?

Díky Arcidiecézní charitě Praha a dárcům z Česka se to daří , ale musíme být velmi hospodární a důkladně přemýšlet, jak kterou korunu utratíme. Přispívá nám podle svých možností i místní diecéze a jiné katolické organizace, ale i od nich nepřicházejí peníze úplně pravidelně. Jsme si vědomi, že nemocnice může pomáhat jen díky tisícům českých dárců. Jsme proto vděční za každý malý dar i příspěvek, který dostaneme. Jen díky nim může nemocnice takto fungovat.

TOMÁŠ KUTIL

Rozhovor vyšel v Katolickém týdeníku č. 47/2014