Váš dar 300 korun

zabezpečí týdenní náklady na lůžko v dětském oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 500 korun

zaplatí týdenní hospitalizaci matky v porodnici.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 850 korun

uhradí týdenní náklady na lůžko na všeobecném oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

 

Váš dar 1 100 korun

se postará o týdenní provoz lůžka na chirurgickém oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Svědectví o nemocnici v Ugandě z první ruky

Svědectví o nemocnici v Ugandě z první ruky

Cestovatel MIROSLAV ŠIBRAVA navštívil v Ugandě i kraj v okolí České nemocnice sv. Karla Lwangy v Buikwe. S jakými postřehy se vrátil, přibližuje v rozhovoru.

Svědectví o nemocnici v Ugandě z první rukyCo vás přivedlo do Ugandy?

Byl můj sen podívat se do Afriky, na kontinent, kterým prolétla druhá polovina 20. století jako ničivá bouře. Lákalo mě zjistit, jak to tam opravdu vypadá, jací jsou tam lidé. A také poznat nádhernou přírodu. Média nás ve spojitosti s Afrikou zaplavují spíše negativními informacemi. Naproti tomu jsem měl možnost vidět, co skutečně dělají české charitativní organizace v Africe.

A jak na vás zapůsobily charitní projekty?

Nad očekávání! Pro běžného člověka v České republice je Afrika strašně daleko, stejně jako projekty Arcidiecézní charity a dalších organizací, které se opravdu snaží pomáhat tam, kde je potřeba. Není divu, že se lidé ptají: Skutečně to má smysl? Opravdu budou mé peníze použity na dobrou věc a efektivně? Proč raději nepomáhat u nás? I já jsem byl v tomto ohledu nevěřící Tomáš. Oceňuji především udržitelnost projektů v Buikwe. Vybudování, zaběhnutí projektu, jeho předání do místních rukou a následná kontrola je z hlediska budoucnosti místní komunity zásadní. Charita se tu nesoustřeďuje na uspokojení aktuálních potřeb, ale na dlouhodobou pomoc a rozvoj regionu. A hlavně na výchovu nové generace Uganďanů, které dárci z Česka zajistí lepší život pro ni a její potomky.

Který z projektů vás nejvíce zaujal?

To, co je pro místní komunitu nejdůležitější: zdravotnictví, vzdělávání a pomoc znevýhodněným dětem. Nejvíce na mne asi zapůsobila nemocnice sv. Karla Lwangy. Pro místní je to prakticky jediná dostupná možnost lékařské péče. Právě za to jsou místní nejvíce vděční a utváří si pozitivní obraz o Charitě. Vidět pak vděčné rodiče, jejichž dítěti se právě v této nemocnici dostalo pomoci, je dojemné.

Co zajímavého jste se dozvěděl od místních pracovníků charitní mise?

Jejich práce pro Charitu v Africe není dovolená v tropech. I když už jsou projekty zavedené a fungují, není to samo sebou. Musí neustále zápasit s místní byrokracií, vyjednávat, komunikovat a ne vždy je to lehké, i když jsou tu, aby pomáhali místním lidem. Jejich úkolem je i osvěta. Dokola vysvětlují rodičům, jak je pro jejich děti důležitá školní docházka, a nemocným lidem, že je nutné navštívit lékaře, a ne místního šamana, který může stav spíš zhoršit. Problémem odlehlých oblastní nejsou jenom nemoci, ale stále přetrvávající nedůvěra v západní zdravotnictví. Velká část lidí tak stále vyhledává místní léčitele a nemocnice je pro ně až poslední možností. I proto ne vždy končí příběhy pacientů dobře. Dále je důležitým posláním osvěta ohledně problematiky HIV. Překvapilo mne, jak vysoké procento budoucích maminek je HIV pozitivních.

Nejsilnějším zážitkem pro mne osobně byla návštěva dětského oddělení. Vidět nemocné děti s nemocemi, které u nás již ani neznáme, mnou otřáslo. Při pomyšlení, jak by na tom byly, kdyby v oblasti nebyla nemocnice sv. Karla Lwangy, jsem se necítil úplně dobře.

Strávil jste nějaký čas i s dětmi v Základní škole sv. Jana Nepomuckého. Jaké jsou ugandské děti?

Děti v Ugandě jsou velmi bezprostřední, zvídavé a vděčné. Nejlepším způsobem, jak jim udělat radost, je zahrát si s nimi hru. Takové ty, co jsme kdysi hráli i my, když nebyly mobilní telefon a tablet. Namalovat panáka a skákat, hrát čáru s kamínky, vyrobit letadlo a další. Největší zábavou je fotbal. Pokud se necháte vtáhnout do hry, neuděláte radost pouze dětem, ale i sobě. Je to takové načerpání energie ze šťastných smějících se dětí. Do školy sv. Jana Nepomuckého, kterou Charita podporuje, jsme přivezli ovoce, školní potřeby a fotbalové dresy, které jsou pro místní děti tím největším pokladem. Přivítání bylo bezprostřední a fantastické. A co mne překvapilo, byla ukázněnost a spořádanost dětí během návštěvy. Učitel a ředitel jsou pro děti autorita a i ve velkém počtu jsou děti pozorné a disciplinované.

Svědectví o nemocnici v Ugandě z první rukySetkal jste se s místními lidmi, kterým Charita pomáhá. Utkvěl vám v paměti konkrétní příběh, setkání či rozhovor?

Uganďané nejsou příliš zvyklí si stěžovat, žijí spíše přítomností a berou život takový, jaký je. Více se rozpovídala maminka, jejíž syn je v programu Adopce na dálku. Manžel přišel o práci, začal pít a zemřel. Matka zůstala sama se čtyřmi dětmi a její jedinou starostí bylo, jak uživit děti a přežít. Něco jako škola pro děti nebyla její priorita. Děti musely hlavně pracovat. Až díky projektu se jí dostalo pomoci. Děti chodí do školy a ona si uvědomuje, jak je to pro ně do budoucna důležité, a začala takříkajíc znovu. Bohužel ne každý má takové štěstí.

Jak žijí obyčejní lidé? Mohl jste pobýt i v jejich domácnostech.

Velmi prostě, skromně a bez soukromí. Navštívili jsme například rodinu z programu Adopce na dálku. V tomto případě se jednalo o polovičního sirotka Victora a jeho matku s několika sourozenci. Žili na okraji Buikwe v domečku z cihel s plechovou střechou ve dvou místnostech. Něco jako náš obývací pokoj a ložnice. Jako kuchyň sloužila hliněná ohrada s provizorní střechou, kde měli topeniště a několik nádob na vaření. Všichni tráví volný čas v jedné místnosti a ve druhé místnosti spí.

Proč jste se rozhodl pomáhat chudým lidem v Ugandě? Skeptici říkají, že to nemá moc smysl, protože je to kapka v moři.

V Buikwe jsem strávil dost času, abych poznal skutečný život místních obyvatel a projekty, které pro ně mají smysl. Po návratu z netradičních destinací se často chodím podělit o zážitky a poznatky při besedách a přednáškách. Přišlo mi tedy jako minimum, co mohu osobně udělat, abych v rámci těchto přednášek jako nestranný informoval o projektech v Buikwe. Dobrovolné příspěvky posluchačů, včetně svého, jsem pak poslal právě Charitě. Jsem přesvědčen, že dlouhodobé projekty, které přispějí ke zlepšení života lidí, jsou důležité. Z kapek je déšť a z deště úroda. 

Svědectví o nemocnici v Ugandě z první rukySvědectví o nemocnici v Ugandě z první ruky

Související články

Dárek novorozencům v Ugandě (17. prosinec 2020)