Váš dar 300 korun

zabezpečí týdenní náklady na lůžko v dětském oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 500 korun

zaplatí týdenní hospitalizaci matky v porodnici.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Váš dar 850 korun

uhradí týdenní náklady na lůžko na všeobecném oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

 

Váš dar 1 100 korun

se postará o týdenní provoz lůžka na chirurgickém oddělení.

Získejte více informací o programu Sponzorství nemocničního lůžka.

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhají

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhají

Dva studenti medicíny JAN RESLER (28) a ONDŘEJ KRÁČMAR (24) se na podzim vrátili z České nemocnice v Ugandě zpět do České republiky. Dokončili svá studia, ale jejich zájem o tento projekt Arcidiecézní charity Praha trvá.

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhajíČím vás nemocnice v Ugandě vzala za srdce, že vám stojí za volný čas i po návratu?

Jan Resler (JR): Je skvělá, má smysl a jsou na ní navázáni dobří lidé. Léčí, sdružuje tamní inteligenci, šíří osvětu v prostředí nákazy HIV, TBC, malárie, pověr, tradičních léčitelů a chudoby. Afričanům, někdy frustrovaným z nedosažitelnosti lepších životních standardů, dává alespoň symbolický kontakt s vyspělým světem a pocit zájmu o ně.

Ondřej Kráčmar (OK): Studenti medicíny trpí obecně nadbytkem volného času. Je to jako s dětmi, pokud jim nenajdete smysluplnou činnost, začnou vymýšlet lumpárny. Třeba směrem k Ugandě.

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhajíPro charitu je jistě lichotivé, když jste při tradičním říjnovém benefičním koncertě vyslovili „naše nemocnice“. To jste vzali tenhle kus Česka v Ugandě takhle za svůj?

JR: To jsme řekli? Muselo jít o přeřek. Nejspíš jakýsi pozůstatek koloniálního uvažování.

OK: Za to můžou tamní lidé. Vzali nás za své a udělali nám z pobytu skvělou záležitost. A taky Charita. Ten smysl nemocnice jde daleko za hranice poskytovaných zdravotnických výkonů. Z toho mála, co jsme poznali, jsme nabyli dojmu, že jakýkoli fungující projekt v tamním prostředí je malý zázrak. Charitě se to povedlo a byla by škoda se aspoň trochu nezapojit. Nejde to dělat bez peněz.

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhajíCo se vás na místě nejvíc dotklo? Mohli byste popsat bezprostřední postřehy, co vás zasáhlo, ovlivnilo, připoutalo k tomuto místu a lidem?

JR: Napadá mě vesnická diskotéka. Vůbec necítí normální evropský rytmus. Polku jsme je učili dvě hodiny. Když se ale pustí místní hudba, vaří se Viktoriino jezero a soptí Elgon. Jinak se mi líbilo, že se před každou operací nebo vizitou modlili, ujal se toho ten, kdo zrovna chtěl: muslim, katolík, protestant. I Ondra se jednou pomodlil.

OK: Pohostinnost. Jednou v neděli jsme neměli nic k večeři. A když jsme večer skončili na sále, obchody už byly zavřené. Šli jsme do hospůdky – mají tam oddělené restaurace na jídlo a hospody na pití – a my šli doplnit alespoň tekutiny. Jak nás viděla majitelka, přinesla nám svoji večeři – dva kořeny kasawy a tři brambory. Ta dáma odešla od manžela, který ji bil a začala živit sama sebe i své tři dcery, kterým platila studium. Pochopte, bohatým Evropanům donesla svou večeři. A pak to srovnejte s našimi postoji k cizincům.

Z profesionálního hlediska, respektive z pohledu „zdravotnictví a zdravotníků“ – co a jak se tam řeší zejména? Co je jinak než u nás? Z Česka vypadá nemocniční práce velmi akční. Možná to dělá až dojem, že celá nemocnice je vlastně urgent.

JR: No, zase opatrně… Slova urgent, rychlost, akce nebo spěch mají v Africe poněkud jiný rozměr.

Nejvíc pacientů projde stejně jako u nás ambulancí. Tam se řeší většina malárií, ostatních infekcí včetně HIV, drobné úrazy apod. Když jsme ale třídili lékovou sbírku, došlo nám, že spektrum je poněkud jiné než u nás. Průměrný Čech trpí na cukrovku, srdeční selhání a depresi. Ugandský pacient bývá dítě - podvyživené, s malárií, srpkovitou anémií, HIV, rotavirovým průjmem nebo spalničkami.

OK: Pravda je, že nemocní přicházejí často v mnohem vážnějším stavu než u nás. Doktora se buď bojí, případně jsou pro ně vysoké i dotované ceny služeb. Nebo se místo lékaře svěří tradičnímu léčiteli. Hospitalizované případy tak bývají často těžké.

V čem vás Ugandská zkušenost změnila? Čeho jste si konkrétně všimli a co jste si uvědomili v tamní každodennosti? Dýchá se vám tu a žije lépe?

JR: Viděli jsme špičku ledovce a jenom na chvíli. Za všechno mě ale napadá komunitní život. Rodiny a společenství jsou brány velmi vážně. Pokud fungují, nahrazují prakticky neexistující systém sociálního zabezpečení. Například kvůli AIDS je v Ugandě mnoho sirotků, o které se pak nejčastěji starají blízcí příbuzní.

Místní se znají osobně. Často víte, od koho pochází zboží, které si kupujete. S lidmi se zdravíte, podáváte si na ulici ruce, znáte je jménem. Prakticky s každým prohodíte pár slov. Na druhou stranu o vás celá vesnice ví víc než vy sám.

Po návratu přijde trochu kocovina. Trvalo mi třeba týden, než jsem si uvědomil, že lidé v metru si po ránu příliš povídat nechtějí.

OK: Dýchá se skutečně o hodně lépe. Asi to souvisí s tím, že ugandské cigarety mají dvakrát víc dehtu než ty naše. Jinak co se týče potravin, myslím, že i u nás víme, od koho většina z nich pochází...

Chcete sehnat peníze na přístroj pro novorozence – sami jste shledali, že je ho tam potřeba a chcete ho pořídit. K čemu slouží, a čemu může pomoci.

JR: Jedná se o tzv. CPAP přístroj. Ten pomáhá převážně nezralým novorozencům překlenout dechovou nedostatečnost, na kterou velmi často v Africe zbytečně umírají. Nezralých dětí se v Buikwe rodí hodně, hlavně kvůli nedostatečné hygieně nebo těžké fyzické práci matek. Jejich nevyvinuté plíce po porodu kolabují, čemuž přístroj brání přetlakem.

OK: Mám nahoře pár hříchů, které potřebuju odčinit. Tohle mi přišlo jako dobrá příležitost. Na tomto místě bych rád apeloval na všechny hříšné čtenáře, aby se do chystané sbírky také zapojili.

A teď vážně. Proč jste se do téhle aktivity dali? Byl nějaký bezprostřední impuls?

JR: Kampaň a sbírku teprve připravujeme. V pořízení doufáme během příštího roku.

OK: Impulsem byl jeden pitomý týden, během kterého umřelo na dechovou nedostatečnost pět nezralých dětí, kterým mimo velké nemocnice není pomoci. V afrických podmínkách chybí zásadní lék evropské medicíny pro tyhle případy. A pak i přístroje na podporu dechu. Zmíněný lék je absolutně mimo finanční možnosti, ale přístroj by mohl část dětí zachránit.

Vyrazili na zkušenou, teď pomáhajíNa podporu této sbírky a iniciativy připravujete spot, se kterým vám pomáhal na místě bratr Jana Reslera. Točili jste i s dronem! Jaké natáčení bylo? K čemu bude spot sloužit a o čem bude?

JR: Natáčení bylo takové, že málem nebylo. Dron zabavili úředníci hned na letišti. Jako další se nám do cesty na tři dny postavily střevní bakterie, nejspíše import. Nakonec se ale techniku podařilo vypůjčit v Kampale a během natáčení dokonce i trochu fungovala.

OK: Natáčení bylo chmurné. Přijel bílý režisér z Evropy a začal udílet rozkazy. Cítil jsem se utlačován.

V listopadu jste dělali státnice? Tak jak jste dopadli? Pomohla vám nějak i africká zkušenost?

JR: Nic moc, měl jsem problém poznat spalničky. Tvrdil jsem profesorce po zkušenosti z Afriky, že u nich děti žádné červené fleky nemají. Holt barva kůže občas působí problémy.

OK: Afrika nás nakopla, přivezli jsme si novou chuť do medicíny. A státnice máme oba.